Únor 2017

Raptorián (4)

24. února 2017 v 12:56 | raptor |  příběhy
Raptorián
Gargat
Zatímco Oluk vedl Paorsina k hnízdišti Smečky Hvozdu, uvnitř Objektu Gargat se něco dělo. Kdyby byl hlavní počítač schopen lidských emocí, byl by spokojený. Po pádu ze skály se silně poškodily solární panely, a tak musel dlouho čekat, než měl dostatek energie k odeslání příkazu k přísunu materiálu na opravu. Když už byly panely opravené, a měl zase dostatečný přísun energie, objevila se v okolí skupina humanoidů, kteří působili technicky vyspěle. Přerušil proto dodávky surovin létajícími stroji od těch těžních, a nastartoval je až potom, co se zdálo, že o něj ti humanoidi přestali mít zájem. Zrovna teď do Gargatu přistával zásobovací letoun. Uvnitř měl dostatek surovin, aby šlo provést poslední část opravy poškození, které bylo způsobeno pádem. Roboti právě vyložili veškerý náklad z létajícího stroje, který opět odletěl hledat těžní stroje. Mezitím byla dokončena kontrola životních funkcí obyvatel Gargatu. Podle výsledků byl naživu jen jeden. Počítač porovnal tento výsledek s výsledkem několika předchozích kontrol, aby zjistil případné změny. Všechny vybrané výsledky se shodovaly s nejnovější kontrolou.
Na základě tohohle zjištění počítač vyhodnotil stav jako "neměnný", a přikázal robotům v laboratořích, aby pokračovali k vývoji léku na nemoc, která pozabíjela veškeré obyvatele Gargatu až na posledního, který byl zmražen.
Roboti už mezitím pokračovali v opravách částí Gargatu, které byly před očima Terra a Raptoriánských výzkumníků skryty pod silnou vrstvou balvanů.
O pár minut později se objekt začal třást. A pak najednou vstal. Byl vybaven šesti silnými mechanickými končetinami. Následně se dal do pohybu. Z podzemní nory vylezl raptorián ze smečky Prašných lovců, kterého zaujal podivný dunivý zvuk. Rozhlédl se, a viděl už jen siluetu odcházejícího kolosu v obrovském mračnu prachu. Okamžitě zalezl zpátky do nory. Když se ho další člen smečky zeptal, co se stalo, odpověděl jenom "Prastarý se probudil! Budou se dít strašné věci…"
Objekt Gargat v sobě kdysi ukrýval naprosto soběstačný městský stát, který byl společně s přístrojem jeho obyvateli nazýván Beteh. Byl postaven dávno předtím, než první Raptorián usoudil, že špičatý kámen upevněný na klacku je celkem šikovný nápad. Žila v něm elita civilizace, která ho nechala vystavět.
V době, kdy raptoriáni začali tvořit první kmeny, v něm ještě nepropukla ona záhadná nemoc, která většinu obyvatel zabila, a civilizace vzkvétala. Beteh vstoupil do raptoriánských legend jako "Prastarý" - obrovské zvíře, které tu bylo dávno před raptoriány, a které nosí na zádech svůj vlastní malý obydlený svět, který chrání před všemi špatnostmi velkého světa okolo… Jak je to možné, že tyto legendy nebyly pravdě zas tak vzdálené, je jedna z mnoha záhad, které asi nebudou nikdy vyřešeny. Jak mohli raptoriáni vědět o tom, že je Beteh obýván? Dostal se snad kdysi raptorián dovnitř? Byl snad obýván raptoriány před válkou, která smetla zbytek civilizace o mnoho tisíciletí zpět? Mohli raptoriáni o tom, že je obýván, vědět díky tomu, že jejich předkové věděli, k čemu je Beteh určen, a časem byly informace zkresleny? Jenom jediná bytost má šanci trochu celou situaci osvětlit - poslední obyvatel chodícího města.
Prašní lovci jednou našli Beteh po pádu ze skály. Předpokládali, že spí. Po mnoho let se formovala legenda o tom, že Prastarý usoudil, že pustina je nyní v pořádku, a je tedy bezpečné si odpočinout. Kdyby se Prastarý probudil a odešel, znamenalo by to, že pustinu stihne nějaká katastrofa, a je třeba se přesunout jinam. V tom případě by byli v bezpečí jenom ti, kteří by ho následovali.

Celá smečka Prašných lovců, která čítala celkem dvacet členů, se o pár chvil později vydala na pochod. Kam dorazí, to záleželo pouze na Prastarém.

Raptorián (3)

17. února 2017 v 13:25 | raptor |  příběhy
Raptorián
Zpátky na povrchu
O pár let dříve
Terr nastoupil do válcovitého výtahu a nechal se úzkou šachtou vyvést z podzemního města, které bylo drženo v utajení a do kterého předtím někteří raptoriáni uprchli před ničivou válkou, která nakonec vrhla raptoriány na povrchu zpátky o mnoho tisíciletí. Musel zkontrolovat, jak pokračuje práce na novém městě na povrchu, kde budou přesídleni obyvatelé podzemního města. Pak může začít druhá část plánu: likvidace raptoriánských kmenů, a vytvoření globálního státu. Pak už nebudou žádné ničivé války, protože nebude dalších států, se kterými by se mohlo válčit. Plán sice obsahoval vyvraždění mnoha kmenů, ale pořád lepší než to, co plánoval jeho slabošský otec Duren.
Místo, které vybral pro stavbu, se nacházelo uprostřed lesa, ve kterém byla pořád hustá mlha. Bylo to výhodné místo. Město totiž nebude možné vidět z dálky. Vystoupil z výtahu, a uvědomil si, že nevidí skoro nic. Nasadil si svou sonarní helmu.

Sonarní helma mapovala pomocí zvuku okolí, a to pak zobrazovala v podobě obrysů na poloprůhledné obrazovce před očima. Bylo tak možné vidět detailně věci, které byly blízko a tedy navzdory husté mlze dobře viditelné, a zároveň viděl uživatel helmy i obrysy vzdálenějších objektů, které se v mlze ztrácely. Před pár týdny to bylo poprvé po neuvěřitelně dlouhé době, co na povrchu stanuli vyspělí Raptoriáni, ne jenom nějací primitivní divoši.
Hned první den po Durenově smrti začaly stavební práce, a na dělníky zaútočila smečka divokých raptoriánů. Terr je nechápal. Les byl dostatečně velký pro početnou smečku i velké město. Když divoši dělali během toho dne opět potíže, nechal je vyvraždit. Byli to dobří bojovníci, kteří se orientovali především pomocí čichu, ale na ozbrojence se Sonarními helmami byli krátcí. Jejich vesnice byly srovnány se zemí. V mlze se nejasně rýsovaly základy vysokých budov. Stavba pokračovala rychle. Vůdce cítil spokojenost. Nové město bude postaveno dříve, než jeho podzemní obdobu postihne Terrem předpovídaný zánik. A pak začne vyhlazování... Zatím nechal drony mapovat území jednotlivých kmenů, a získávat podstatné informace. Hledal známky vyspělosti. Vyspělý kmen by zlikvidoval nejdřív. Zatím měl zprávy o několika skupinách, které už měly nějakou ohraničenou oblast ke každodennímu životu, něco na způsob primitivní vesnice, a malém množství smeček, které zatím této úrovně nedosáhly. Jedna vesnice se dokonce nacházela na vodě. Ale co mu dělalo starost nejvíce, byl Objekt Gargat.
Gargat byl v raptoriánském jazyce výraz pro obrovskou věc. V češtině se mu asi nejvíc blíží slovo "Titán".
Objekt Gargat byla masivní kovová stavba velikosti průměrného pozemského města. Lišila se od všeho, co kdy bylo Raptoriány sestrojeno. Byl nalezen jedním z dronů. Nacházel se v kamenité pustině, na úpatí skály, obklopený velkými kusy horniny.

Terrovi celý objekt vzdáleně něco připomínal, ale nemohl si vzpomenout, co to bylo. Fenomenální raptoriánská paměť snadnou dostupností informací poněkud zakrněla. Každopádně se rozhodl, že jakmile se prokáže, že oblast je bezpečná, objekt se musí pořádně prozkoumat.

šílený raptor - pozůstatek jednoho projektu

14. února 2017 v 10:49 | raptor |  moje tvorba
Jednu dobu jsem uvažoval, že bych udělal nějaký delší komiks s Karmataurem. Doufám, že ten můj fór s Karmataurem si ještě pamatujete. Pokud ne, najdete ho v článku "zábavný svět dinosaurů (38.)" v rubrice komiksy.

Každdopádně, nakonec jsem ten nápad zamítl celkem v ranné fázi, ale už jsem měl hotový nákres hlavní záporné postavy.
Ano. Raptor ve svěrací kazajce s robotickými pažemi.

Pokud si dobře pamatuji, Karmataurus měl být vytvořen raptory, kteří vybudovali jakousi civilizaci, jako nějaký "ochránce". Aby však byl schopen rozumět instrukcích, chtěli jeho vědomí "vylepšit" tím, že v podstatě do jeho mozku nahrají vědomí raptora. MAgoraptoor byl ten, kdo byl nakonec vybrán k tomu, aby jeho vědomí bylo zkopírováno a převedeno do Karmataura. Něco se však zvrtlo a tak kromě toho, že byl Karmataurus duševně "upgradován" na raptora, část jeho vědomí se dostala do Magoraptora, který z toho zešílel.

Jak jsem již řekl, ten komiks jsem zavrhl už ve fázi plánování, ale nedávno jsem u sebe na PC našel tento obrázek, a zdál se mi povedený, tak jsem se o něj s vámi chtěl podělit.

Raptorián (2)

10. února 2017 v 13:28 | raptor |  příběhy
Tulák
O mnoho let později…
Raptorián vyšplhal po stromě, který se nacházel na okraji hustého lesa, a usadil se na větvi. Jeho dlouhé, ostrými drápy zakončené prsty na nohách pevně obepínaly dřevo, a tělo v mírném předklonu vyvažovalo dlouhý ocas. Díval se na pláně, na kterých přežíval posledních několik dnů. Miloval ten výhled. Pozoroval stáda procházející krajinou, i občasného osamělého predátora. Měl pláně rád. Asi mu budou trochu chybět. Možná se na ně jednou vrátí, ale teď se rozhodl změnit prostředí a delší dobu strávit v lese. Bylo v něm více malých zvířat, která byla snadnou kořistí. Mírný vánek si pohrával s pernatou chocholkou na hlavě a ocasem, který svisle visel ve vzduchu. Raptorián potřeboval ke štěstí málo. Chvíli jen tak seděl, a pozoroval Sauris, jak šplhala po kmeni a větvích. Sauris byla drobná, šestinohá stvoření, která trochu připomínala ještěrky a jejichž hlava byla zakončená dlouhým, rovným a úzkým sosákem. Tito tvorové se živili převážně plody, ze kterých sosákem vysávali šťávu.
Zato potrava raptoriána byla pestřejší. Jeho tělo bylo dokonale uzpůsobeno k lovu, ale byl schopen sníst i nějaké ovoce v době, kdy bylo kořisti málo.
Utrhl z blízké větve žlutý dužnatý plod a s chutí se zakousl. Menší občerstvení nikdy neuškodilo, a to obzvlášť u tvora, který je skoro pořád v pohybu.
V podstatě neměl žádný domov, žádné hnízdo, žádné místo, které by mohl označit za své území.
Zatímco stále žvýkal utrhnuté ovoce, ucítil zvláštní pach. Dokázal rozpoznat jakéhokoliv tvora, se kterým se kdy setkal, jen podle pachu. Tento zápach byl však neznámý, ale i tak se mu zdál velmi povědomý.
Podíval se dolů. Pod stromem stáli dva dvounozí tvorové-jeden robustní mladý samec, a pak jeden menší, tenčí a o něco starší. Vypadali jako on, ale chovali se odlišně. On byl naprostý samotář, zatímco tamti dva působili dojmem sice ne úplně sehrané, ale jakž takž fungující dvojky. Byli to také raptoriáni.
Bylo to překvapivé. Ještě nikdy v životě nepotkal dalšího jedince svého druhu. Větší člen dvojice najednou zbystřil. Ucítil divný pach. Chvíli čichal, a pak pohlédl přímo svého pozorovatele na větvi, a zasyčel. Jeho společník se rychle podíval stejným směrem. Samotář usazený na stromě sebou trhl, nechtěně povolil sevření větve, a zřítil se na zem.
Když procitl, dvojice mu funěla do tváře. Ten menší z nich si všiml, že už otevřel oči. Otočil se na většího a řekl "Už se probral, Arhoppe." Arhopp probraného popadl a přimáčkl zády ke stromu. "Nepoznávám tvůj pach. K jaké patříš smečce?" zavrčel.
"Smečce?" zeptal se udiveně Samotář.
"chceš mi snad říct,…" zasyčel podrážděně Arhopp, "že nepatříš k žádné smečce? Že přežíváš jen tak, úplně sám?"
Samotář potvrdil, že to tak skutečně je.
"Osamocený raptorián… Samotářský raptorián…" opakoval si pro sebe Arhopp, a najednou zahulákal tak hlasitě, jak to jen šlo, "… MYSLÍŠ, ŽE JSEM ÚPLNÝ IDIOT? UVĚŘITELNĚJŠÍ HISTORKU NEZNÁŠ?"
Samec přitisknutý ke stromu naklonil hlavu na stranu, aby dostal z oka Arhoppovy sliny.
"Já jsem samotářský raptorián…", trval na svém, "… vylíhl jsem se v prázdném hnízdě, a kolem byly akorát mrtvoly, mlha a trosky ze dřeva"

Raptoriáni mají fenomenální paměť. Pamatují si každý detail ze svého života, a pouze poškození mozku může část informací v paměti odstranit.

Arhoppův menší společník, který zatím tiše postával opodál, se najednou udiveně zeptal: "MLHA?" Arhopp se na svého druha obořil: "Záleží snad na tom, Oluku?"
Oluk, kterého Arhopp značně poprskal, zůstal naprosto klidný: "Záleží, Arhoppe… setkal si se někdy s Mlžnými?"
Arhopp se zatvářil velmi zmateně. "Mlžní? O té smečce slyším poprvé"
Oluk ukázal drápem směrem dovnitř lesa. "Tam, za naším územím, je další les. Ten byl domovem Mlžných. To jméno jim bylo dáno kvůli tomu, že v jejich teritoriu byla věčně mlha. Neví se, jak je to možné. Stíny jejich mrštných těl se míhaly mezi stromy. Bylo jich neuvěřitelně mnoho. Nikdo si nedovolil je napadnout. Byl by to předem prohraný boj: sotva by ten pitomec na nějakého z nich zaútočil, byl by okamžitě zabit dobře skrytou hlídkou. Ale nikdy se nesnažili získat cizí území. Nikdy nevedli žádný výpad, ale své vlastní území si bránili proti všem cizincům. My, Smečka Hvozdu, jsme s nimi udržovali přátelské vztahy. My jim do určité míry umožňovali lov na severních okrajích hvozdu, protože jídla zde bylo vždy dostatek, a na oplátku jsme se mohli spolehnout na to, že v případě nějakých kmenových soubojů se postaví na naši stranu. Spojenectví bylo silné, a ustalo až teprve, co byla celá smečka vybita. Přiřítil se k nám tehdy jejich běžec se zoufalou prosbou o pomoc. Byli napadeni. Než stačil oznámit nějaké detaily, zemřel následkem zranění, které asi utrpěl v boji. Když jsme dorazili, bylo už pozdě. Nedalo se tomu uvěřit, ale něco bylo k boji ve snížené viditelnosti vybaveno ještě lépe, než Mlžní. Jak jinak je to mohlo porazit? Všechna hnízdiště byla zpustošena. Dřevěné chýše byly zničeny. Všude ležela spousta těl. Tak zanikli Mlžní, jedni z nejpozoruhodnějších raptoriánů vůbec. Tak zní příběh, který již mnoho let koluje mezi členy naší smečky"
Arhopp se poškrábal drápem na šupinaté hlavě, a pak se Oluka zeptal… "Takže, ty si myslíš, že tadyhle…" ukázal drápem na samce, kterého stále držel přitisknutého ke stromu… "Jak se jmenuješ?"
"Nebylo mi dáno jméno"
"… tento bezejmenný samotář je Mlžný, jehož vejce přežilo útok?"
"Ano, přesně to si myslím", odpověděl Oluk, "ale nevím to přesně… nikdy jsem se s nimi nesetkal, a tak neznám jejich pach. Ale Strudd Alfa Mlžné ještě pamatuje. On by měl rozhodnout, co s bezejmenným uděláme. Já ho k němu odvedu, ty pokračuj v hlídání hranic území."
Arhopp s Olukem poprvé ve svém životě souhlasil. Pustil raptoriána a se slovy "Dělej!" ho nakopl.
Oluk přistoupil k Samotáři, který právě vstával ze země, a polohlasem mu řekl: "Nezlob se na něj. Je to sice primitiv, ale v lovu je z naší smečky nejlepší. Kdybychom ho neměli, většina z nás pojde hlady."
"Ticho!" vykřikl Arhopp, který Olukovu poznámku zaslechl.
"Je schopný mluvit i v souvislých větách, ale často se uchyluje k jednoslovným zvoláním" poznamenal o něco tišeji Oluk. Samotář chápavě přikývl.
O pár minut později dorazili do hnízdiště Smečky Hvozdu. Bylo obehnáno vysokým plotem z kůlů, a kromě velkého množství hnízd obsahovalo také Alfovu chýši. Kromě Alfy všichni členové smečky spávali na zemi. Oluk si vyžádal, aby si s ním mohli promluvit. Strudd Alfa byl už poměrně starý, s vybledle zelenou kůží a mohutnou bílou pernatou chocholkou. Když do jeho chýše vstoupil Oluk, udiveně vzhlédl. Nebylo zvykem, aby s ním potřebovala mluvit obyčejná hlídka. Určitě nastal nějaký problém! Stepní Horda útočí a snaží se získat plodná území hvozdu plná lovné zvěře!

Stepní Horda byl nejprimitivnější Raptoriánský kmen, který i v době, kdy ostatní kmeny měly nějakou oblast, ve které trávili jejich příslušníci většinu času, a odcházeli většinou akorát kvůli lovu nebo hlídkování území, žil kočovným způsobem života.

"Stalo se během vaší hlídky na hranicích Hvozdu něco vážného? Útočí na nás někdo?" zeptal se Alfa se strachem ve hlase.
"Žádné problémy,…" ujistil Strudda Oluk. "… ale našli jsme jednoho raptoriána. Nepatří k naší smečce. Tvrdí, že nepatří k žádné smečce, že se prý vylíhl v prázdném hnízdě, kolem kterého byla hromada mrtvol. A kolem hnízda byla údajně všude mlha."
Alfa zpozorněl. "Chceš snad říct, že jste našli Mlžného?"
"Nevíme to přesně… Já ani Arhopp neznáme pach Mlžných. Vy jste je ještě zažil, proto bych byl rád, kdybyste to potvrdil nebo vyvrátil" odpověděl Oluk.

Každý raptorián má unikátní pach. Pach mláďat se téměř shoduje s pachem rodičů, ale i tak je jedinečný.
Když velká skupina jedinců začala trávit většinu času společně, jejich pachy se začaly z neznámého důvodu podobat, ale i tak si zachovávaly svou jedinečnost. Tak vznikl "pach smečky" - výrazný pach Smečky Hvozdu, který trochu připomínal čerstvě posečenou trávu, odpudivý zápach Stepní Hordy, který nepříjemně štípal v nose, nebo rybinu připomínající smrad Vodních Jezdců - kmene, který jako první sestrojil jednoduché čluny, a v době, kdy se odehrává náš příběh, žil ve velké skupině chýší, které byly několika tyčemi připevněny ke dnu jedné klidné zátoky, a potravu získával pouze rybolovem.
"Přiveďte ho sem!" zavelel stařec.
Do chýše vstoupil samotář. Neviděl vůbec nic.
"Pojď blíž!" ozval se Alfa z šera.
Samotářovy oči si začaly přivykat přítmí. Už si všiml, že poblíž něj stojí další raptorián. Vykročil k němu. Alfa přiblížil své nozdry k nově příchozímu. Zdálo se, že ho pach zaujal. Ještě chvíli ho nasával, a poté promluvil: "To je pach Mlžných… Ty jsi zřejmě jejich poslední žijící člen. Avšak tvůj pach mi připomíná jednoho určitého Mlžného… Paor Alfa… Alfa Mlžných v době, kdy se odehrál ten záhadný útok. Náš spojenec, a můj blízký přítel… Tvůj pach se s tím jeho téměř shoduje. Je jisté, že jsi jeho potomek. Ty říkáš, že jsi přežíval úplně sám?"
"Ano…" odpověděl Samotář tak skromně, jak to jen jde těsně po zjištění, že jste posledním zástupcem mocného kmene, který záhadným způsobem zaniknul a jehož náčelník byl váš otec.
"V tom případě musíš být skvělý lovec a bojovník… žádný z členů naší smečky není natolik zdatný, aby mohl přežít bez jakékoliv pomoci ostatních. Pro Smečku Hvozdu bys byl přínosem, a já jsem rozhodnut poskytnout pomoc potomstvu mého dobrého přítele. Jsem ochoten tě přijmout do Smečky Hvozdu. Chceš se k nám přidat? Zle by se ti tady nevedlo."
Samotář chvíli přemýšlel, a pak pomalu pokýval hlavou. Tato nabídka se nedala odmítnout.
"Měli bychom mu dát jméno, čistě kvůli přehlednosti." navrhl Oluk.
"Paorsin…" řekl Strudd Alfa
"Co?" zeptal se nechápavě Oluk
"Pojmenujeme ho Paorsin."
Sin znamenalo v Raptoriánském jazyce "Po." Sin Paor tedy znamenalo "Po Paorovi", a z této fráze bylo odvozeno navrhované jméno.
"Zní to celkem dobře" uznal Oluk. Samotář s ním souhlasil.
Tak vstoupil Paorsin do Smečky Hvozdu.

Rozhodl jsem se, že už pod jednotlivé části nebudu psát názvy následujících částí.

Raptorián (1)

2. února 2017 v 18:00 | raptor |  příběhy
Před dlouhou dobou jsem začal pracovat na příběhu. Teď jsem uznal, že už jsem příběh dopsal do dostatečné délky, abych ho mohl po částech dávat na blog, a zároveň ho dopisovat.

Takže, bez dalších průtahů, první část mé nové povídky "Raptorián"

Návrat
Duren, vládce poslední hrstky vyspělé civilizace Raptoriánů, seděl ve své pracovně. Najednou do místnosti vstoupil Terr, jeho syn a nástupce. Měl pro něj důležitou zprávu. "Poslední průzkumný dron právě dokončil mapování přiřazené oblasti. Válka skončila. Civilizace zanikla. Zbytek přeživších je sdružený do primitivních kmenových společenství. Radiace klesla na snesitelnou míru. Návrat je možný." Duren vzhlédl od stolu a podíval se na Terra. Jeho syn se zdál být velmi rozrušený.
"Tuhle zprávu už jsem dostal. My se nevrátíme." Terra odpověď velmi šokovala.
"Cože? Takhle nemůžeme přežít o moc dlouho! Objevují se stále závažnější zdravotní potíže! Dochází suroviny, a produkce jejich syntetických náhražek nezvládne vyrovnat jejich spotřebu!" řekl mírně naštvaně.
"Kdybychom se vrátili, jenom bychom urychlili proces vedoucí k tomu, před čím naši předkové uprchli. Vědecký pokrok by byl posunut o tisíce let dopředu! Většina vyspělých států nebyla připravena na techniku o dost zaostalejší…, a co teprve primitivní kmeny? Ten svět by se měl zachovat. My… se… nevrátíme!" trval na svém Duren.
Terr přešel k oknu za stolem. Díval se na obří budovy pod kovovou klenbou. Město se postupně propadalo do chaosu… a Duren s tím nechtěl udělat vůbec nic. "Ještě pár let, a město zanikne. Ty s tím nic neuděláš?"
"Podniknu kroky ke zlepšení života v tomto městě. Když to nevyjde, jedno město zanikne. Kdybychom se vrátili, zaniklo by mnohem víc."
"Slíbil jsi těm chudákům návrat. Slíbil jsi jim to! Slíbil jsi jim návrat tam, kam patříme!" vykřikl Terr, tentokrát už velmi naštvaně.
"Já jsem jim neslíbil vůbec nic. Můj předek slíbil jejich předkům, že návrat proběhne, až to dovolí situace. Já jsem jeho slibem také vázán, ale podle mne situace návrat NEDOVOLUJE!" prohlásil Duren, aniž by vzhlédl od nějakého dokumentu, co mu ležel na stolu.
Terr dobře věděl, že dokud bude Duren naživu, budou všichni trčet v tomto městě, které bylo jen dočasný úkryt před válkou, která už skončila, a při jeho stavbě se vůbec nepočítalo s tím, že nikdy nebude opuštěno. A kdo ví, jak dlouho by Duren ještě žil. To, co se chystal udělat, bylo kruté, špatné, ale nutné. Vytáhl střelnou zbraň a namířil ji na svého otce, který se stále díval opačným směrem a studoval nějaké papíry na svém stole.

Následník se znovu podíval na město za oknem, usmál se a vystřelil. V ten moment se stal novým vládcem. "Ty jsi možná chtěl ochránit svět, ale já chci ochránit lid, kterému budu již zanedlouho vládnout…" říkal si v duchu vrah, když opouštěl pracovnu svého otce, "… ty se nevrátíš, když jsi po tom tak toužil, ale my ostatní,… my se VRÁTÍME!"

příště si přečtete část nazvanou "Tulák"
S největší pravděpodobností ji zveřejním příští víkend.

zajímavé stránky:



Fotografie zvířat a přírody - Naturfoto.cz