Březen 2017

Raptorián (6.)

10. března 2017 v 17:31 | raptor |  příběhy
Raptorián
Procitnutí
O pár týdnů později
Hlavní počítač Betehu opět prováděl kontrolu životních funkcí jeho obyvatel. Výsledek byl pořád stejný - naživu byl jenom jeden obyvatel. Mezitím dorazila z laboratoří informace - lék byl dokončen.

Rahonise probudil pocit neskutečného chladu. Tento pocit však postupně odezníval. Kolem sebe slyšel nějaký syčivý zvuk. Najednou ucítil ostrou bolest v boku. Když otevřel oči, uviděl, že do něj má zabodnutou jehlu, přes kterou proudí z trubice do těla kapalina. Byl připoutaný na nějakém stole. Vedle něj stál odklopený skleněný poklop, který pokrývala námraza. Po chvíli se jehla vysunula z jeho těla. Poklop se zase přiklopil, a Rahonis na chvilku opět pocítil strašný mráz. A pak už nic.
Téměř okamžitě, ačkoliv ve skutečnosti to bylo o pár dní později, procitl Rahonis zase. Opět ležel na tom stole, ale tentokrát nebyl připoutaný. Pokusil se vstát. Napřed to skoro nešlo, ale za pár vteřin už mohl pohybovat, ačkoliv trochu nejistě. Chvilku se kolem sebe rozhlížel a zkoumal tu podivnou místnost, ve které se ocitl. Pak ho vyrušil divný chraplavý zvuk. Vycházel z otvoru v horním rohu místnosti. Strčil do něj ruku, a vytáhl zmítající se chlupatou věc velikosti jeho hlavy. Položil ji na zem, a za chvíli už z ní spatřil jen huňatý ocas, který mizel pootevřenými dveřmi. Nyní se z otvoru ozývala normální řeč, ačkoliv hlas zněl velmi divně a nepřirozeně, jako kdyby ani nepatřil žádné osobě: "Opakuji: Vítejte. Kdykoliv budete něco potřebovat, stačí to nahlas říct-mikrofony jsou v každé budově. Abyste se dostal k mapě, následujte znaky na podlaze do přijímacích prostor."
Rahonis byl úplně zmaten, ale rozhodl se hlas uposlechnout, a šel po značkách, které se objevily na podlaze. Chvíli procházel chodbami, a oknem zahlédl pravidelně se kymácející krajinu. Ať už se nacházel kdekoliv, pohybovalo se to, a tento pohyb zahrnoval mírné naklánění objektu.
A poté se dostal z chodby do obřího zastřešeného prostoru plného budov. Na podlaze se všude válely kosti. Na jedné mrtvole byl ještě kus masa, o který se právě rvala chlupatá zvířata, která vypadala úplně přesně jako to, co vytáhl z reproduktoru. "Co se tu proboha stalo?" řekl si pro sebe Rahonis.

Chvíli se kolem sebe zmateně rozhlížel, a pak se rozhodl následovat značky. Zavedly ho do honosně zařízené budovy, která byla plná informačních panelů, a na konci měla obří poklop a žebřík, který se dal po otevření poklopu spustit dolů. Momentálně byl poklop přiklopen.
Vyrušil ho opět ten divný hlas. "Potřebné informace najdete na panelech. Mapa se nachází na malém stojanu napravo od vás" Rahonis se tím směrem podíval, a uviděl popisovaný stojan. Přišel k němu, sebral mapu a rozevřel ji. Byl hladový. Musel najít místo, kde může získat nějaké jídlo. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval, ale pak našel budovu, ve které se nacházel a pak i budovu, jejíž označení symbolem kusu masa dávalo jasně najevo, co se v ní nachází.
Po vstupu se ocitl v místnosti se stoly. Usedl k jednomu, a z plochy stolu vyjel mikrofon. "Zadejte příkaz!" ozvalo se. "Chci jídlo" odpověděl Rahonis. Na instrukci "Specifikujte příkaz!" odsekl "Je mi to jedno. Cokoliv poživatelného! Třeba maso! Je mi jedno z čeho, hlavně když to bude jiný živočišný druh než já!" "Příkaz přijat. Stravu očekávejte během pěti minut." Po pěti minutách přiletěl z vnitřku budovy dron, který přistál na stole, rozevřel svou horní část, ve které se ukrýval talíř s jídlem. Po jeho vyjmutí dron zase odletěl.
Rahonis přemýšlel, odkud se to maso vzalo. Možná, že toto místo obsahovalo farmy… Možná, že maso pochází z nějakého zvířete, které žije tam venku, v té krajině za okny… Toto místo působilo po technické stránce velmi vyspěle, mohla to být klidně i nějaká náhražka vyrobená v laboratoři.
Ať už to bylo cokoliv, chutnalo to velmi dobře. Kromě velkého plátku masa se na talíři nacházela i jakási bledá kaše, která téměř postrádala chuť, ale v případě, že si ji namočil do šťávy, která zřejmě vytekla z masa během úpravy, byla i tato kaše velmi chutná.

Dost ho překvapilo, že celý proces objednání jídla proběhl bez jakéhokoliv placení. Všechny výrobní procesy byly asi automatizované. Po vydatném jídle se Rahonis opět pustil do průzkumu. Většina prostor mu připadala nějak mlhavě povědomá, ale nemohl vybavit žádné detaily. Prakticky si nepamatoval vůbec nic od doby, co byl rozmražen. Jednu chvíli měl pocit, že za oknem zahlédl přes zvířený prach dav nějakých postav. Pak se však obrysy opět ztratily v prachu. Dlouhou dobu čekal u okna, ale už je znovu nespatřil.



Vůbec nevím, jestli příští týden přibude sedmá část. Mám toho poslední dobou mnoho ve škole, a tak nestíhám dopisovat rozepsanou 7. část. Pokusím se ji včas dokončit, ale nic neslybuji.

Raptorián (5)

3. března 2017 v 14:15 | raptor |  příběhy

Raptorián



Lov
O pár dní později…
Navzdory tomu, jak zaostalá se Smečka Hvozdu mohla zdát tomu, kdo by ji pozoroval po krátkou dobu a měl ponětí např. o Vodních Jezdcích, byla poměrně dobře organizovaná. Alfa každý den označil několik jedinců jako hlídky. Ty měly za úkol kontrolovat okraje hvozdu. Zbytek smečky se věnoval péči o mláďata a raněné, a lovu. Veškerá ulovená kořist byla umístěna doprostřed hnízdiště. Z hromady si mohl kdokoliv vzít tolik, kolik uznal za vhodné. Tento systém sice přímo lákal ke zneužití, ale překvapivě nikdo nepodváděl a bral si jen tolik jídla, kolik potřeboval.
Paorsin byl na lovu. Nelovit akorát pro svoji potřebu bylo pořád ještě nové. Lovení v lese bylo odlišné od jeho lovů na pláních. Ano, kořist byla menší, a tak byl lov bezpečnější. Byla ale také rychlá, a velmi ostražitá. Taky bylo potřeba ulovit větší množství zvířat. Paorsinovi se už povedlo nalovit dostačující počet drobných tvorů. Ačkoliv ráno obsahovala hromada na jídlo jenom pár kusů masa, teď byla dostatečně velká, a tak usoudil, že jeho příspěvek stačí. I tak lovil dál, ale protože už poskytl vesnici dostatečný počet potravy, zaměřil se na něco většího, u čeho hrozilo, že nakonec celý lov skončí neúspěchem. V porovnání s ostatními lesními tvory se jednalo o kolos. Největší obyvatelé Hvozdu byli Amruové - obrovští zavalití býložravci.

Dospělý Amru byl vysoký přibližně dva metry, a dlouhý necelé čtyři metry. Jedna mrtvola by zasytila celou vesnici na pár dní. Tato obrovská zvířata se však nedala lovit. Téměř celé tělo bylo pokryté tlustým pancířem. Jak raptoriáni zjistili díky občasnému nálezu mrtvých Amruů, jedinou výjimkou bylo velmi měkké břicho.
Nohy ale byly krátké a umístěny po stranách těla, takže břicho bylo pořád skoro u země. Dokonce i mládě bylo příliš těžké, než aby se dalo nějak převrhnout. Amruové už proto nebrali raptoriány jako nějaké nebezpečí. I raptoriáni ze Smečky Hvozdu už fakt, že Amruové nejdou ulovit, brali jako danou věc, a tak se o to nepokoušeli. Paorsin ale nebyl vychován Smečkou Hvozdu…
Něco ho na Amruech lákalo. Bral je jako výzvu. Pár dní přemýšlel, jak se dostat ke břichu. Teď měl dojem, že na to přišel.
Vyhledal stezku Amruů. Povrch byl udusaný. Amruové tudy pravidelně procházeli každým dnem. Hlasité dusání a funění dávalo najevo, že stádo se blíží. Paorsin vyhloubil malou prohlubeň, velkou tak akorát pro ležícího raptoriána, a lehl si do ní. Funění se blížilo, a země se začala třást. Stádo už bylo blízko. Doufal, že pro jámu vybral vhodné místo. Rozhodně si nepřál být zašlápnut. Najednou se nad Paorsinem objevil spodek hlavy Amrua. Zvíře se pomalu sunulo přes prohlubeň. Po chvíli se nechráněné měkké břicho ocitlo přesně nad Paorsinem. Ten do břicha zabodl své drápy, a několika trhy ho rozerval. Amru vydal hluboký zděšený zvuk a rychlostí, kterou by od takového zvířete nikdo nečekal, utekl mimo stezku, kde spadnul na zem mrtvý. Stádo začalo panikařit. Paorsin rychle vylezl z prohlubně a opustil stezku. Několik dalších lovců za chvilku dorazilo k mrtvole Amrua. Přilákal je hluk. "Výborně. Trocha pomoci by se hodila. Myslíte, že bychom ho nějak mohli odtáhnout do hnízdiště?" zeptal se Paorsin, když skupinu příchozích spatřil. Tělo ale odtáhnout nešlo. Nakonec bylo odneseno po kouscích. Vedle stezky zůstaly jenom kosti. Všechno ostatní se dalo spotřebovat.
Když Paorsin vstoupil do vesnice s hromadou masa, přistoupil k němu Arhopp. Paorsin měl vždy pocit, že k němu Arhopp chová spíše negativní pocity. Arhopp neměl rád, když něco narušilo stálý stav věcí. Příchod cizince do Smečky Hvozdu bylo narušení podstatně velké. Arhopp přičichl k ohromné hroudě masa, a pak ji olízl. Zdálo se, že přemýšlel. To byla u Arhoppa poměrně neobvyklá činnost. "Co to je?" procedil mezi zuby. "Maso" pokusil se Paorsin o vtip. Pár raptoriánů, kteří byli v dostatečné blízkosti, aby rozhovor slyšeli, se zasmálo. Arhopp však zachoval chladnou tvář. "To vidím… Ale z čeho to maso je?" zavrčel Arhopp. "Amru" odpověděl Paorsin. Ve tvářích okolních raptoriánů se objevil výraz úžasu. Arhopp se zdál být velmi překvapený. "Našel jsi mrtvolu Amrua? Máš štěstí… Amruové žijí velmi dlouho" "Já jsem zabil Amrua" protestoval Paorsin, a vysvětlil, jak to udělal. Ze všech nečekaných změn nenáviděl Arhopp nejvíc novoty. Nakonec se pobaveně usmál. "Bavím se představou, kolik hodin budeš muset strávit nošením masa"
"Amruové byli docela hluční… Jejich vyděšené bučení přilákalo ostatní lovce. V podstatě už se vracet nemusíme"
Ukázal na obrovskou hromadu, na kterou odložili ostatní lovci svůj kus masa, zatímco Arhopp mluvil s Paorsinem.
Arhopp byl šokován. Něco mu říkalo, že se ta pitomost ujme, a brzo už bude každý lovec ležet v jámě na stezce Amruů.

Ten večer se jedlo mnohem více, než obvykle. Lesem se rozléhalo akorát hluboké bučení Amruů, kteří se seskupili u svého mrtvého druha, a zdálo se, že ho oplakávali.

zajímavé stránky:



Fotografie zvířat a přírody - Naturfoto.cz